Metropolitní plán zamezuje rozrůstání Prahy do okolní krajiny, jasně nastavuje maximální povolenou výšku staveb a chrání veřejná prostranství a charakter pražských lokalit. Soustředí se také na recyklaci starých průmyslových areálů v nové městské čtvrti a umožňuje vznik desítek nových parků. Metropolitní plán začal vznikat v roce 2012, o šest let později byl dokončen jeho návrh a v současné době se vyhodnocují připomínky institucí i obyvatel. Jeho upravený návrh byl představen veřejnosti, která se k němu zároveň mohla vyjádřit, od 26. dubna do 30. června 2022 v Centru architektury a městského plánování (CAMP) a je k dispozici také online. Aktuálně probíhá vypořádávání připomínek. Veškeré aktuální informace najdete také na oficiálních webových stránkách Metropolitního plánu.
V červnu 2018 jsme návrh Metropolitního plánu zveřejnili a občané měli možnost podat připomínky. Vyrážíme za vámi s informačním kontejnerem do ulic a připravili jsme výstavu v CAMPu. Aktuálně jsou všechny obdržené připomínky vypořádány magistrátním Odborem územního rozvoje a nová upravená verze plánu byla zveřejněna 26. dubna 2022.
Pro město je důležitý jak správný rozvoj, tak i ochrana současného stavu.
Hlavním cílem Metropolitního plánu je definovat jasnou hranici města a oddělit, kde se stavět smí a kde již nikoliv.
Klíčovým tématem Metropolitního plánu jsou veřejná prostranství.
Jedním ze zásadních principů Metropolitního plánu je dostatečná a kvalitní veřejná vybavenost.
Metropolitní plán chrání Prahu takovou, jaká je a jakou ji máme rádi.
Od 30. let 20. století se prosazovala idea, že je město potřeba rozdělit na zóny práce, bydlení a rekreace, mezi kterými se budou obyvatelé přepravovat zónami dopravy. Brzy ovšem původní čtyři funkce přestaly stačit a v územních plánech se zóny začaly drolit na menší a menší plošky. V současném plánu jich je již přes devadesát druhů. Plán tak sice velmi podrobně řeší, co se tam či onde smí dít, ale dostatečně se nezabývá prostorovou urbanistickou strukturou města – kudy má vést hranice mezi domy a veřejným prostranstvím, kolik smí mít budova pater, jak se má chovat vůči okolním budovám.
Druhým problémem současného plánu je jeho nestabilita: jen mezi lety 2000 a 2012 bylo projednáváno 2060 změn územního plánu. Každá z nich stojí čas i peníze a plánování stavby se prodlužuje o několik let. Plán sice podrobně říká, k čemu se smí a nesmí využít ta či ona parcela, to se však velmi brzy dostalo do rozporu s realitou: demografickým vývojem i ekonomickou využitelností území. O změny si žádali jak investoři, tak zástupci městských částí, kteří chtěli postavit např. školku na novém místě, anebo jednotlivci, kteří si v přízemí rodinného domku chtěli otevřít ordinaci. Množstvím změn ztratil územní plán na vážnosti a závaznosti. Tomu se chce Metropolitní plán vyhnout. Proto se snaží nastavit regulativy tak, aby jich bylo méně, ale aby byly jasné a Prahu chránily a rozvíjely.
Územní plán je plánem rozvoje města nebo obce. A podle zákona ho v Česku musí mít každá obec. Říká, kde a co je možné stavět a kde to naopak možné není. Nepřikazuje, aby stavby vznikaly, ale právně tuto možnost umožňuje nebo neumožňuje. O umístění konkrétní stavby pak s územním plánem v ruce rozhoduje stavební úřad.
Územní plán pro velká města je i vzhledem ke komplikované české legislativě relativně složité dokončit, jelikož plán musí být společnou dohodou. To je o něco snadnější v menším městečku, komplikovanější však v případě Prahy, Brna či Ostravy. Vznik plánu se pak musí řídit jasně danými pravidly, která vyplývají ze stavebního zákona.
Územní plán je závazným dokumentem. Často je mylně považován za „všelék“ na neduhy města. Není ale zdaleka jediným dokumentem, který má vliv na budoucnost Prahy a podle kterého se rozhoduje. Územní plán v Praze pořizuje magistrátní Odbor územního rozvoje, IPR je pak jeho projektantem, který dodá městu návrh. Do celého procesu v zákonem stanovených termínech vstupuje celá řada institucí a svoji připomínku ke vznikajícímu plánu může vyjádřit také každý občan.
