Přestože každá země má své specifické podmínky, rozdílný historický vývoj a společenské konvence, v základních principech je mnohé přenositelné. Vývoj evropského urbanismu a stavby měst mají často společné kořeny a stavitelské umění se vždy přelévalo přes hranice států, což připomíná i architekt Hnilička. Ten od roku 2003 vede nejen vlastní ateliér Pavel Hnilička Architekti, ale spolupracuje i na pražských projektech s rakouským ateliérem Baumschlager Eberle.

Zejména k Vídni nás vážou historická i kulturní pouta. Kromě Rakouska se URM zaměřil například na Německo jakožto největšího souseda a na severské země, které jsou vyhlášené zodpovědným přístupem k výstavbě měst a péči o veřejný prostor. Právě na veřejný prostor by nyní měla být v pražském plánování soustředěna výraznější pozornost. Při URM za tímto účelem nově vznikla kancelář veřejného prostoru. „Koncepce zdůrazňující význam veřejného prostoru jak pro strukturu a detail města, tak pro kvalitu života lidí se různými způsoby promítne do všech měřítkových úrovní Metropolitního územního plánu," říká vedoucí kanceláře veřejného prostoru URM, architektka Pavla Melková.

Rakousko: územní plán bez právního nároku

Vídeň má pravidla pro vývoj města a městské plánování shrnuté do jednoho dokumentu – Vídeňského stavebního řádu. Plánování se odehrává ve třech vrstvách: územní plán, regulační plán a plán konkrétní stavby.
Územní plán ukazuje v hrubých rysech, podle jakých zásad by se město mělo vyvíjet a kde se zpracovávají regulační plány. Jak zdůraznil Hnilička, územní plán přitom není pro stavebníky právně závazný, to je až regulační plán. Plochy člení územní plán do čtyř základních kategorií: zelené plochy, dopravní pásy, stavební plochy, speciální oblasti.

Regulační plány znázorňují, jestli a případně jak jsou plochy v územním plánu zastavitelné, respektive jaká práva a povinnosti plynou z regulačních pravidel pro jednotlivé vlastníky. Teprve úroveň regulačního plánu zakládá právní nárok. Jedině regulační plán totiž může přesně a jasně stanovit pravidla v konkrétním místě. Podobný princip platí i v Nizozemsku.

Německo: odškodnění za ztrátu hodnoty pozemku

V Německu platí Spolkový stavební zákon, ale každá jednotlivá země má svůj vlastní stavební řád. V celostátním zákonu jsou především formulována pravidla, které dávají zemím a městům vodítka, jaké plánovací metody mohou použít. Stavební řád se pak zabývá praktickými předpisy. Důležitá je vyhláška o využití staveb, která definuje využití území, pozemků, a je platná celostátně. K tomu mají jednotlivá města vlastní stavební vyhlášky, které jsou dané hlavně jejich historií a charakterem. Spolkový stavební zákon obsahuje ustanovení, na jejichž základě je možné vymezit část území pro konkrétní způsob využití. Ustanovení jsou základem pro zpracování územního plánu a regulačního plánu obcí. Vzhledem k tomu, že územní plán může významným způsobem omezit možnosti využití jednotlivých pozemků, obsahuje zákon také úpravu odškodnění za případnou ztrátu hodnoty pozemku.

Podle Spolkového stavebního zákona musí být občané stejně tak jako relevantní sdružení seznámeni co možná nejdříve s obecnými cíli a záměry připravovaného územního plánu. Zobrazení územního plánu nejsou detailní, nejsou uvedeny hranice ani čísla pozemků. Regulační plán je založen na územním plánu a je omezen na část obce. Je závazný pro občany a stavební úřady a stanoví, jakým způsobem je možné konkrétní pozemek zastavět.

Dánsko: města, osady a venkov

Stavební sektor v Dánsku podléhá dozoru dvou ministerstev – obchodu a životního prostředí. Zatímco ministerstvo obchodu má na starosti legislativu ohledně výstavby – Building Act, rezort životního prostředí má dohled nad celkovým prostorovým plánováním – Planning Act. Ten rozděluje Dánsko do tří specifických oblastí: na města – zastavěné území, osady – chatové oblasti a venkov – nezastavěné oblasti. Určuje základní nástroje územního plánování a rozděluje je do úrovní národních cílů, regionálních strategických plánů a územních místní plánů.

Planning Act rozeznává dva plány – městský, který se vypracovává pro celé město a je obdobou českých územních plánů, a místní plán připomínající spíš obsáhlejší regulační plány. Lokální plán se vypracovává vždy pro území, které potřebuje stabilizovat nebo naopak rozvinout.