Praha má územní plán z doby, kdy v Kasárnách sídlil 6. strážní prapor

Praha má svůj stále platný územní plán vytvořený v 90. letech a schválený v roce 1999. Tou dobou se po pražských ulicích proháněly zbrusu nové Škody Felicie a u výstupů z metra jsme s walkmanem v kapse stáli fronty na Zlaté stránky. Územní plán Prahy je zkrátka starý a absolutně neumí reflektovat soudobé potřeby města. Nejde podle něj tvořit příjemné město, nechrání veřejná prostranství a rigidně říká, že tam, kde je bývalé vojenské zařízení, nesmí být kultura. Chcete to změnit? Zažádejte si o změnu územního plánu a připravte se na nelehký několikaletý pinball mezi státními úřady. A je jedno jestli jste město nebo developer.

Byrokratický chaos. Stát se musí dohodnout se státem

K vaší žádosti se budou vyjadřovat podle současného systému různé státní úřady, odbory a instituce, které mají za úkol chránit různé veřejné zájmy. Čert vem, že například stát – odbor životního prostředí – požaduje zelené střechy a také stát – odbor památkové péče – řekne, že chce tradiční červenou krytinu. Hájí svěřený veřejný zájem, to je v pořádku. Problém je, že jejich odpovědností není dobrý výsledek ani dohoda. Nemusí se dohodnout, proto ve výsledku často projektu ublíží nebo jej rovnou zablokují. S kvalitou života ve městě a s reálnými potřebami obyvatel však tahle „ochrana“ nemá mnoho společného. Proto jsou nové kvalitní městské čtvrti příjemné pro život spíše zázrakem. Přesto jako společnost stále pevně věříme v nezávislou profesionální státní správu, která nás před čímsi chrání.

V tom celém je pak starosta nebo primátor města spíše divákem procesu a jediné co zmůže, je celý proces obstruovat, když s ním nesouhlasí. Nástroje k vytvoření něčeho smysluplného, nedejbože ještě za jedno volební období, nemá v ruce téměř žádné. A když se stát rozhodne, že zastaví provoz v oblíbeném podniku kvůli tomu, že je to tam nebezpečné, město nemůže dělat nic. Jen čekat, až doběhne proces změny územního plánu, který řídí… opět stát. Respektive jeho úředníci. 

Český úřednický mindset a stavební zákon, který nepomůže

Jiná evropská města na všechny světové strany od Prahy proto budou nad kauzou Karlínských kasáren nechápavě kroutit hlavou a ptát se, jak je možné, že město má ve vlastnictví komplex budov, ve kterých chce současný provoz zachovat a zároveň to není schopné zajistit. V čem je oproti Amsterdamu nebo Vídni rozdíl? Jsou tu úředníci zlí a neschopní? Troufáme si říct, že většina určitě ne. Často nemohou jednat jinak. Je to nastavení veřejné správy, které je spíše než na cíl orientovaný na formu a razítka. Reálná rozhodnutí padají mimo zář reflektorů a veřejnou odpovědnost. A motivací není mít výsledek, ale nemít problém.  

Větší pravomoce městům!

V Česku jsou dnes města pouhým divákem procesu jejich plánování. V takzvané přenesené působnosti totiž územní plán pro město reálně pořizuje stát. I proto jejich příprava českým městům trvá. Dvacetitisícový Rakovník tvořil svůj územní plán 11 let, než vypořádal všechny připomínky státu a posléze občanů. A čím větší město, tím složitější území s různými zájmy a tím větší míra konfliktu. Řada měst a obcí řeší problémy s plánováním, ve velkých městech je však dopad logicky nejhorší. A v konečném důsledku tyto problémy neovlivňují jen samotná města, ale celou českou společnost. Leží v nich totiž ekonomická prosperita celé země, generují státní kase většinu HDP, žije v nich nejvíce lidí, byty a školy chybí především právě tam.

V Praze je potřeba každý rok postavit 10 tisíc bytů, k tomu odpovídající infrastrukturu, tedy školky, školy, silnice, náměstí nebo parky. Jenže v současném systému, kde města tahají za kratší konec, staví sotva slabou polovinu. A nový stavební zákon tomuto nepomůže, protože se namísto revoluce v oblasti „plánování měst a obcí“ soustředí především na „rychlost povolování stave“. Ale bez plánování není povolování.

Zrychlené změny územního plánu. A nebo vůbec ne?

Jako malé zjevení pak působí iniciativa Prahy, která dokázala najít cestu k prosazení zrychleného procesu pořizování změny územního plánu. Zní to komplikovaně, protože to komplikované je. Jen tímto krokem však město šetří nemalé množství času a veřejných financí. Když se totiž se stavbou čeká, je to mnohonásobně dražší pro všechny strany. Od roku 2020 tedy dokážeme změnu do starého plánu zanést několik let dříve. A tímto procesem teď prochází i Karlínská kasárna. 

Jen pro doplnění, kdyby v Praze platil Metropolitní plán, proces změny by nebylo třeba vůbec podstupovat. Nový plán totiž chápe dynamiku současné doby a povoluje různé provozy v různých zařízeních. V bývalé továrně může klidně fungovat hudební klub, restaurace nebo třeba hodinářství.

No a kdyby měla města více pravomocí tak, jak říká iniciativa CityDeal, územní plán i jeho změny by si pořizovala sama. Tak jako jinde ve více či méně vyspělých zemích okolo nás. Celá situace by vůbec nenastala, neměli bychom tuhle kauzu a mohli bychom do kasáren zajít na buřt a půllitr kladenského. Jenže český systém plánování se odpoutal od života ve městech, utápí se ve složitých formalitách a samoúčelných systémech. Reálné použití a cíl nikoho moc nezajímá a tak budeme sledovat, jak oblíbené místo v sezóně zeje prázdnotou.
 

Ondřej Boháč, ředitel IPR Praha.