1. Bývalý karlínský přístav

Bývalý karlínský přístav, zlatá loď a stříbrný lev 

Audio

Obec Karlín (německy Karolinenthal) byla založena roku 1817 na někdejším špitálském poli – Špitálsku – jako oficiální pražské předměstí. Každé město mělo někde za hradbami své pozemky. Častá jsou pole patřící špitálům. Svá ´Spitalfields´ má Londýn, ale i Praha. Špitálské pole mezi Poříčskou branou Nového Města a Libní získalo svůj název už někdy ve 13.–14. století podle špitálu křižovníků s červenou hvězdou u kostela svatého Petra na Poříčí, následný špitál byl u nového kostela Obrácení svatého Pavla (1504) zhruba v místech bývalého nádraží Těšnov či Pobřežní ulice. 

Řeka vstoupila do území několikrát. V roce 1432 povodní, při níž celé Špitálsko bylo pod vodou. Snad po této povodni, nejpozději však v polovině 16. století, oddělila Vltava od Špitálska i několik náplavů, z nichž se časem vyvinuly – dílem i lidskou činností – ostrovy, mezi nimi i ostrov (1537) později nazvaný podle tesařského mistra Rohana Rohanský. Teprve regulace Vltavy z něj následně udělala jeden z největších ostrovů, byť dočasně – přeložením koryta řeky – se jeho součástí staly původně levobřežní Maniny a na severním konci byl spojen s ostrovem Libeňským. Z původního říčního koryta se stala strouha, která byla v 50. letech minulého století zavezena, a ostrov byl ponechán sám sobě až do doby, kdy se stal středem zájmu developerů.

Historický znak Karlína je stejně podivuhodný jako tato pražská čtvrť. Na zlaté lodi stojí stříbrný český lev, který ji kormidluje. Je to jedna z posledních stop po zmizelém karlínském přístavu. V roce 1822 úpravou říčního ramene mezi Rohanským ostrovem a karlínským pobřežím vznikl první velký pražský přístav. Impulsem bylo vydání „Labských plavebních akt“, která zaručovala svobodnou plavbu až do Hamburku. Rameno bylo 600 metrů dlouhé, přes 22 metrů široké a v zimě málokdy zamrzalo. Kotvící lodě tam neohrožoval ani zvýšený stav vody při častých povodních. 

Nejprve tu kotvily plachetnice, později lodě na parní pohon, přistávaly tu i malé vltavské nebo velké labské šífy. V nedaleké Rustonově strojírně vyrobili i první kolesový parník Bohemia, který Praha poprvé spatřila při zkušební plavbě mezi Karlínem a libeňským jezem v květnu 1841. Domy tu běžně dostávaly jména jako U Města Hamburku anebo U Města Lipska. Dnes si přístav pamatují už asi jen Pobřežní ulice a hospoda Hamburk. Kdo si vzpomene, že tu stál poslední kruhový úvazník na lodě?

Asi nikdo ve svých písních a próze nedokázal reflektovat dávno zmizelou „karlínskou ulici“ přelomu 60. a 70. let tak autenticky jako písničkář Vlastimil Třešňák: „Karlín, přístav klukovských tlup, v nichž se prolínalo ´bílé´ a romské etnikum. Taky první muzika. V Pobřežní ulici byl klandr, kde se scházeli chuligáni, páskové. Načesaní, napomádovaní, o tři, čtyři roky starší kluci a ti na kytary hráli rock’n’roll. Plivali před sebe, já jim chodil do hospody U města Hamburku pro pivo a mohl s nimi na jejich klandru sedávat.“

Anonym, Karlínský přístav, 1850, Muzeum hl. m. Prahy

2. Přístav 186 00

Prázdná místa a plánování města

Audio

Místa jako Rohanský ostrov umožňují neočekávané zážitky a setkání nebo hravé činnosti, tedy všechno to, co se nemůže dít v kontrolovaných veřejných i zprivatizovaných městských prostorech. Vedle cyklostezky roste na starých navážkách a rozbitém betonu pestré společenství plevelů, lučních trav, náletových dřevin a lidí.  Překrývá se tu známé s neznámým, vládne tu napětí i harmonie, volnost a neurčitost tzv. vágního terénu. To jsou hodnoty a příležitosti tohoto území, nikoliv jeho nedostatky. 

Když je budeme regulovat, přijdeme o potenciál kreativity. Necháme-li je expandovat, pak nabydou extrémně nepříjemnou podobu města jako nebezpečné džungle. Zmizí-li, město se stane jednolitou, kontrolovanou a těžko obyvatelnou nudou. Problematické situace řešíme jejich vyloučením namísto toho, abychom je opatrně zušlechťovali a zakomponovali do složitosti celku. Města do určité míry potřebují vrstvu divokosti a nepředvídatelnosti.

Jenže bez plánování město to, co je mu fyzicky blízko, nejprve vytěsňuje, svoji nejbližší periferii, příměstskou krajinu, ale později všechno pohltí. Roste novými developerskými objekty tam, kde je dosud prázdno, nedbá na kontext a paměť místa. Překotná výstavba, asfaltování, ohrazování ploty a levné parkové úpravy nejsou přínosem, jen spolehlivě ničí jinakost a barevnost spontánně vyrůstajících divokých a tvůrčích komunit, ať už přírody, nebo lidí. 

Kulturní Přístav 18600 vznikl spontánně jako projekt několika přátel na pozemku bývalého vlakového seřadiště stanice Praha-Karlín přístav, který po jeho zániku sloužil jako černá skládka. Teď je místem velmi nekonvenční krásy, ale má v sobě i pomíjivost, je utvářené lidmi, kteří se potkávají a jejich sociální roviny se prolínají. Místo se pozvolna mění v čase. Je to příklad, jak kultivovat přírodní a přirozená místa města, kde se můžete těšit z blízké řeky nebo barvy kvetoucího plevele, sedět u piva a třeba jen tak klábosit, zatímco se dítě hrabě v nějaké hromadě štěrku.

Přístav 186 00, zdroj IPR, foto Jan Malý

3. Přívoz HolKa

Pražský meandr a Rohanský ostrov

Audio

Cesta vod Vltavy vede od jihu k severu. Tento směr je hluboce zažitý, a to nejméně od starší doby bronzové, tedy nějaké čtyři tisíce let. Vltava spojovala lesní divočinu vysoké Šumavy s pobřežím Severního moře a lidé se k ní vztahovali jako k Bytosti. 

Na přelomu 19. a 20. století se řeka stala plavebním kanálem s vysokými žulovými nábřežími. Dopravu začala přebírat železnice a zázračný charakter Vltavy se vytrácel. Lidé přestali pít místní vodu a duše i těla lidí se od řeky odtáhly. 

Vltava na Zbraslavi vystoupí z kaňonu, v měkčích břidlicích se rozlije do šířky a vyhloubí Pražskou kotlinu. Pod Pražským hradem řeka teče v těch úplně nejměkčích břidlicích. Letenské vrstvy ji nepustí dál a nasměrují její tok až k libeňskému prahu. Od něj se opět odrazí zpět k západu k dnešní Stromovce a vznikne tu pražský meandr. To je tak výrazná struktura ve středu země, že ji uvidíte i na celkové mapě Čech. 

Řeka, která teče zatáčkou, ohybem meandru musí urazit delší trasu. Tlačí na ni vody celého povodí, takže zrychlí svůj tok. Pak opět zpomalí a sedimentuje, přináší štěrk, písky a jíly. Kdybychom si je nakreslili jako písmeno „S“, tak by největší usazeniny, nejlepší brody a nejvíc ostrovů bylo právě uprostřed. 

To je situace ostrovů v Karlíně a Trojské kotlině. Ale v samotné Libni ostrovy vznikaly v kdysi členitém, bahnitém soutoku s Rokytkou a měnily se za povodní. Měly štěrkové jádro, nahoře písek a trochu bahna. Rychle zarůstaly vegetací. To je i příběh Rohanského ostrova. 

Svět se otepluje, víc vody se odpaří, a lidi budou řeku potřebovat stále víc, protože v létě bude horko. Řeka se nejspíš opět stane Bytostí, a jak už je v povaze vody běžné, bude pomáhat všemu živému a pak v cyklech vše zase ničit, aby mohla vystavět něco jiného. Vltava, to je věčné plynutí, neustálé proměny říčních niv a ničivost budoucích povodní.

Přívoz HolKa, zdroj IPR, foto Jan Malý

4. Invalidovna

Imaginace pražské periferie

Audio

Vysočany, Libeň, to jsou pražský čtvrti, 

kdo sem večer přijde, ten je synem smrti 

Vysočany, Libeň – periferie. 

Hudba a text Jiří Dědeček 

Městský rámec tzv. Rohanského ostrova tvoří Libeň, Palmovka, Vysočany, Maniny a Karlín, samo území „ostrova“ se stalo na dlouhé roky zapomenutou pražskou periferií. Podivná poezie      průmyslových předměstí zaujala uměleckou avantgardu první poloviny 20. století. Ať už šlo o nástup umění světla a stínu, kterými jsou fotografie a film, anebo malbu, která na periferii hledala odvrácenou tvář města a obyčejné lidi.  V Invalidovně žil mezi roky 1922–1927 válečný vysloužilec a fotograf Josef Sudek, který vytvořil cyklus fotografií „Z Invalidovny“, v němž mistrovsky pracoval se světlem. 

Na rohu ulic Kaizlových sadů a Křižíkovy bydlel další mladý fotograf a filmař Alexander Hackenschmied. Jeho kratičký film Bezúčelná procházka byl nevídaný, převratný fenomén. Poprvé ve filmové historii vznikl „film jako umění“. Umělec pracoval se zvláštní kompozicí; vychyloval kameru z osy, hrál si s motivy zrcadlení a dvojníka. Zvuk a obraz spoluvytvářejí harmonickou kompozici.

Město a krajina, kterou si uměle vytváří, se staly středobodem výtvarné a literární Skupiny 42 v době 2. světové války. Její členové vytvářeli jakousi novou mytologii města – malovali dvorky, oprýskané dlouhé zdi, činžáky, pouliční lampy, opuštěné zahrady a zbořeniště ve snaze zachytit přítomný okamžik v jeho pomíjivosti a všednosti. Ve vysočanském ČKD od roku 1952 pracoval jako dělník Vladimír Boudník, grafik a literát, a v libeňské ulici na Hrázi bydlel jeho přítel Bohumil Hrabal. Spisovatel nechal Boudníka promlouvat v postavě, kterou nazval něžný barbar: „No ne, doktore, ta Paříž, to musí být nádhera, skoro jako Libeň, možná skoro jako Vysočany." Boudník na chátrajících městských zdech hledal a obkresloval tvary připomínající lidské tváře nebo zvířata jen tak pro radost kolemjdoucích, ale zároveň odkazoval na magickou poetiku města.

Alexander Hackenschmied, záběr z filmu Meshes of the Afternoon, autorka M. Deren

5. Městská divočina

Městská divočina

Audio

Rohanský ostrov leží v místech původní říční krajiny převrstvené metry umělých navážek, skrývek stavebních sutí i povodňových náplav. Řeka byla přeložením koryta odtržena od Karlína, oddělena zvláštním kusem krajiny, který se stal jakousi vnitřní periferií města. Příroda zde postupně opanovala prostor po svém, místo se stalo zapovězeným a lidé se sem báli chodit.

Místa poznamenaná lidskou činností, která jsou spontánně osídlována rostlinami a živočichy, označujeme jako „novou divočinu“.  Jsou to mnohdy místa, která ani nejsou za přírodu považována, jejich estetika je svérázná. Přestože jde o přírodu jaksi „nezvanou“ a zcela bez krajinného managementu, nelze jí upřít hodnoty jako spontaneita či tajemství, které v plánovaném prostoru našich životů tak často postrádáme. Snad proto si lidé znovu oblíbili Rohanský ostrov a podobné „městské divočiny“. Území je protkané živelnou sítí pěších stezek, v rozvalinách se daří bezinkám, bažantům a koroptvím, úkryt tu nacházejí zvířata i lidé. Tichý chodec potká zajíce, ježka nebo užovku. Dokonce tu byl slyšet i zpěv slavíka. Na Rohanském ostrově se ustavila krajina připomínající savanu či travnatou „keřostep“. Traviny, zejména třtina křovištní, nedovolí vyrůst semenáčkům stromů a keřů, pláň díky tomu plošně nezarůstá dřevinami, zůstává přehledná a zároveň různorodá.

Střídají se tu prosluněné plácky s diviznou a hadincem s podmáčenými místy či vysokými porosty třtiny, slunečnic a zlatobýlu kanadského. 

Hadinec obecný, zdroj ČTK

6. Zmizelé zvony

Jak zvony nepřežily 2. světovou válku

Audio

Rozhovor s Ondřejem Boháčem, geografem a ředitelem IPR Praha

Za 2. světové války nacisté zabavili většinu zvonů z Československa. Jak se to stalo?

U nás se odehrály dvě velké rekvizice zvonů – během 1. a 2. světové války. Podruhé se tak stalo za protektorátu Čechy a Morava v roce 1942. Zvonový bronz je velmi čistý a chemické složení kovu je stejné po celé Evropě. Je to nejsnazší a nejrychlejší způsob, jak získat surovinu pro válečný průmysl. Nic se nemusí těžit a zpracovávat. Zvony stačí rozbít a roztavit.

Podle nařízení říšských úřadů všichni vlastníci zvonů byli povinni zvon na vlastní náklady sejmout z věže nebo zvonice a přivézt do Prahy. Pro Moravu bylo shromaždiště v Ostravě, ale i odtud je vlaky převezly do Prahy na Maniny (část připojená k Rohanskému ostrovu), tam byly shromážděny úplně všechny rekvírované zvony. Historické fotografie dokládají neuvěřitelné množství zvonů, které se sebralo.

Jak to lidé prožívali?

Byla to samozřejmě velmi bolestivá věc. Lidé nasazovali život, když zvony různě schovávali nebo vyjednávali s nacisty, přinášeli třeba rodinné šperky, jen aby tam zvon zůstal. Zvony jsou dlouhodobě spjaté s lidským bytím, slouží nám celý život, od narození až po smrt. Slyšíme je o svatbách, pohřbech a významných událostech, varují před nebezpečím. Dříve zvláště na venkově a malých městech zvon určoval denní rytmus lidí. Maniny se staly tehdy takovým hřbitovem, na který se celá Praha chodila dívat, hodně se tam brečelo a bylo to velmi těžké.

Co se dělo se zvony dál?

Úřady zvony rozdělily na kategorie A, B, C, D podle stáří, kvality a historického významu. Němci stihli odvézt zvony jen kategorie A a B. Novější, ale přesto velmi hodnotné, ulité v 19. století či po první světové válce kategorie C zůstaly většinou na Maninách a po válce byly vráceny do věží. Nejstarší a nejcennější D zůstaly na místech.  To je důvod, proč v Praze i v republice máme řadu renesančních zvonů. Nejvýznamnější je Zikmund na Hradě. Ale z posledních 250 let nezbyly téměř žádné.  Z Manin do Hamburku odvezli 9 800 zvonů přímo do továren, kde je rozbili a střepy šly rovnou do tavicích pecí.  My jsme na tuto událost téměř zapomněli. Mezi tím bylo čtyřicet let komunismu a za komunistů se zvony nelily. V tomto smyslu je toto místo velmi silné, připomíná velkou kulturní krádež.

Měl by vzniknout nějaký památník zvonů?

Já bych tomu byl hrozně rád.  Když se podíváme na historické fotografie, tak věc, která se na Maninách odehrála, je vlastně neuvěřitelná. Bylo by krásné na břeh Vltavy umístit zvon, který by třeba v poledne zvonil. Když zvoní zvony, víme, že se děje něco mimořádného, máme zvuk zvonů hluboko v sobě. Kdyby každý zvon, který byl odvezen, se počítal jako jeden kilogram zvonoviny, pak by tam mohl být zvon o váze 9 800 kilogramů. V Praze pořád chybí desítky, možná stovky zvonů a ve městě to je také slyšet a chybí obecně v republice.

Vy jste kampanolog?

Ne, nejsem, já jsem zvoník.

A kde zvoníte? 

V chrámu Matky Boží před Týnem.

Jak se člověk může stát zvoníkem?  

Chodil jsem s rodiči do Týnského chrámu, odtud vede moje cesta. Naše parta zvoníků pracuje na Starém Městě, je nás tam osm-devět různého věku, přišli jsme z různých prostředí. Zvoníci jsou taková zvláštní skupina.

Rekvizice zvonů, archiv Zvonařství Manoušek

7. Krajina tajemství

Audio

Jaroslava Znamenáčková žije na Libeňském ostrově třicet let. Po nevydařeném manželství skončila na ulici. Zpočátku tu bydlela v komunitě lidí bez domova. Dnes díky podpoře Miloslava Černého hlídá a uklízí Libeňský přístav a jeho okolí, kde bydlí s rodinou a společně se starají o zachráněné kozy, slepice, ale i psy a kočky.

„Žiju tu už 30 let. Říkáme tomu tady Libeňský ostrov. Nemusím jezdit nikam na dovolenou, já jsem na ostrově celý rok. A nechtěla bych, aby se to tu moc změnilo. Když se začnete pozorně koukat kolem sebe, zjistíte, že je to tady takový ostrov záchrany lidí i zvířat. Dokud tu nebyly deponie, bylo to klidné místo, kvetly tu kytky, dnes jsou tu náklaďáky a nepořádek.

Moje nejoblíbenější místo je na břehu na trojské straně ostrova, máme tam židličky. Ve čtyři ráno tam sedí jen staří dědečci, rybáři. Díváme se, jak v létě vychází slunce a z vody skáčou ryby.  Také rybaříme, ale pouštíme ryby zpět. Když jdete na dravce, nejdřív musíte na Rokytku na malé rybičky, které slouží jako návnady. Chytili jsme dvou metrového sumce, říkáme mu pan Sumec. V místě, kde je potopená stará dřevěná loď zalitá blátem, tak tam v podpalubí pan Sumec bydlí. Je tak velký, že když plave kačena po vodě, vidíte jen hodně bublinek, pak udělá vlnu jako na moři a kačenu chytne a sežere. Ale rybaření není jen o rybách, jsou tam ropuchy, vidíte všechny ptáky, datly, strakapoudy, kde to všechno v Praze máte? Nikde. Tady je to sice zničené a polámané, ale je to tu...“

Jarka Znamenáčková

Jarka Znamenáčková, zdroj IPR, foto Jan Malý

8. Galerie v trávě

Audio

Tento dům byl postaven v roce 1930 podle návrhu architekta Otakara Novotného jako ateliér, kde sochaři Václav Žalud a Jan Lauda měli zhotovit sochu Jana Amose Komenského pro město Amsterdam. Pomník nikdy nevznikl, ale Lauda na něm dlouho pracoval. Sochař Zdeněk Němeček po smrti svého učitele Jana Laudy dům koupil a Libeňský ostrov se tak stal krajinou dětství jeho syna Jana Němečka. Dnes v ateliéru sídlí architektonicko-designérské studio, které založili Jan Němeček spolu s Michalem Froňkem. Pracují pod jménem Olgoj Chorchoj, o kterém říkají, že „je takové mýtické stvoření. Pro Mongoly to je démon, ztělesnění zla. Ten název máme jenom kvůli legraci a určitému odkazu, že jsme z východu“.

Poslechněte si vyprávění designéra Jana Němečka o Libeňském ostrově a studiu Olgoj Chorchoj.

Jan Němeček, zdroj IPR, foto Jan Malý

9. Přírodní škola Eduarda Štorcha

Eduard (Sachem) Štorch (1878–1956) – sen o nejkrásnějším životě

Audio

V letech 1926–1934 uskutečnil pedagog, spisovatel, amatérský archeolog a skaut Eduard Štorch svůj sen: Na Libeňském ostrově zbudoval se svými žáky „dětskou farmu“, kde část týdne probíhalo vyučování v přírodě. Žáci se podíleli na stavbě, pěstovali ovoce a zeleninu a trávili zde volný čas. Farma byla po vyučování otevřená i veřejnosti, v létě zde probíhaly tábory a bylo přístupné koupaliště. 

Štorch, který vyučoval na měšťance v Jindřišské ulici, prosazoval reformu výuky, a proto hledal vhodný pozemek pro celoroční vyučování v přírodě. Jak sám píše v knize Dětská farma z r. 1929: „V Praze to není úkol snadný. Nicméně podařil se mi nad všecko očekávání. Objevil jsem Libeňský ostrov, krásný a skoro opuštěný a na něm vše, čeho jsme si mohli přáti: lučiny, stromy, písek, koupání!... Na jaře 1925 najal jsem od Zemské správy politické travnaté pobřeží podél „Staré plavby“ ve výměře více než padesáti arů a dal jsem je k dispozici žactvu naší školy. Bylo tu pěkné travnaté hřiště a koupaliště. Hoši si hned robili v křovinách primitivní chýše a zařizovali si tábor.“

Chod své dětské farmy Štorch organizoval i financoval sám (s výjimkou darů prezidenta Masaryka) a obětoval jí veškerý čas, v němž nerozlišoval mezi rodinou a školou. V roce 1934 mu nebyla prodloužena nájemní smlouva a projekt se mu již nepodařilo zopakovat kvůli nepříznivému postoji školského systému ale též zranění, které utrpěl na lyžařském kurzu v r. 1935.

Štorchovou zásluhou je i dnešní podoba Libeňského ostrova. Když probíhala ve 20. letech 20. století regulace Vltavy na Maninách, stát vyvlastnil veškeré pozemky včetně Libeňského ostrova. Štorch tehdy oslovil úřady s myšlenkou zřídit tzv. dětský okres určený tělovýchově pražské mládeže. O projekt však nebyl zájem, a takŠtorch sám rozdělil oblast na menší úseky a přesvědčil organizace jako Svaz skautů, Československý červený kříž, spolky Domovinu a Svépomoc, aby obsadily jednotlivé části. 

Štorch měl vizi školy jako velké rodiny, kde se člověk učí v přirozeném prostředí, společně se podílí na chodu školy, statku či domácnosti. Poznatky a dovednosti nabývá žák přirozeně a smysluplně ve všech oblastech. Podobně vedl i svůj skautský oddíl, kde byl znám pod přezdívkou Sachem. Hlásil se k hnutí tzv. eubiotiky (dobrožilství) a celým svým životem se tuto ideu snažil naplňovat. 

Eduard Štorch, foto archiv Karel Sklenář

10. Stará židovská Libeň

To bylo před válkou. To bylo po válce. Mezitím byl holocaust. 

Audio

Žiji v Libni, v bytě, ve kterém jsem prožila dětství. Do školy jsem chodila na Palmovku. V parčíku na Blanické (dnes náměstí Dr. Václava Holého) jsme hrávali kuličky, skákali přes švihadlo, panáka nebe-peklo-ráj. S maminkou jsem chodila na procházku do aleje podél Rokytky až do Troje. V Mezihoří jsem bruslila na kluzišti, na Kotlasce jsem na podzim pouštěla draka. Na velkém prostranství za sokolovnou bývalo Havelské posvícení. Na náboženství jsme chodili do libeňské synagogy. Učili jsme se hebrejsky podle ilustrované učebnice, na první stránce byla velká zahrada Gan Eden – Rajská zahrada, ve které žili Adam a Eva. Četli jsme o Kainovi a Abelovi, o Noemovi, o potopě světa a další biblické příběhy.

Od roku 1939 se na mne vztahovala všechna protiži­dovská nařízení. Nesměla jsem do parku, na hřiště, na kluziště, do bazénu ani do divadla, byla jsem vyloučena ze školy. Od roku 1941 jsem nosila na oble­čení přišitou žlutou židovskou hvězdu s nápisem Jude. Dětství skončilo. 10. prosince 1941 jsem byla s rodiči deportována do Terezína. Strávila jsem tam téměř tři roky. Tatínek mi řekl: „Kresli, co vidíš.“ Dnes jsou moje dětské kresby jako cenný dokument známé po celém světě.

Přežila jsem Osvětim, Freiberg a Mauthausen. Po válce jsem se s maminkou vrátila do Prahy, kde nás nikdo nečekal. Bylo mi patnáct a půl. Poslední vysvědčení jsem měla ze 4. třídy základní školy. Studovala jsem na libeňském gymnáziu a současně na střední grafické škole. V roce 1950 jsem zvládla dvě maturity. Chtěla jsem malovat. Vystudovala jsem UMPRUM, obor monu­mentální malby u Emila Filly. Svoje zážitky a pocity z holocaustu jsem vyjádřila ve své výtvarné tvorbě. Procestovala jsem kus světa, ne jako turistka, cesty byly spojeny s výstavami mých kreseb a obrazů.

Dospěla jsem do věku, kdy zapomínám, co se stalo včera, ale vzpomínky na věci dávno minulé se ozývají stále intenzivněji. Bylo by škoda, kdyby se vytratily. Podle tradice navštěvuji hroby. Když byly děti malé, ptaly se, proč na jeden hrob dáváme květiny a na druhém pokládáme kamínky.

Helga Hošková-Weissová jako dvanáctiletá nakreslila, co viděla v terezínském ghettu.

Text je volnou kompozicí z její autobiografické knihy Nikdo nás nečekal (Jota, 2020).

Helga Hošková,1936, archiv Helga Hošková-Weissová