V lednovém vydání Moderní obce jsme téma tzv. sídelní kaše otevřeli poprvé v článku »Svojetice se chtějí vymanit ze zajetí sídelní kaše«. Vracíme se k němu rozhovorem s popularizátorem tohoto termínu u nás, Pavlem Hniličkou, který mezitím začal spolupracovat i na návrhu nového územního plánu hl. města Prahy.

Jak se sídelní kaše projevuje? Je to novodobý fenomén?
Pro tradiční město i vesnice byla většinou typická kompaktní zástavba, kdy se domy stavěly blíž u sebe. Současná zástavba je oproti tomu hodně rozvolněná (týká se to především rodinných domů) a nabalují se na ni monstrózní stavby dopravní, pro obchod, služby a skladování. Jde hlavně o předměstskou zástavbu, kdy se bydlí za městem, ne v něm. Každé město mělo dříve svoji periferii, ale ne tak masivní, kdy se v ní město pomalu utápí a ztrácí. Původně se předměstské čtvrti začaly rozvíjet spolu s železnicí, kolem Prahy např. Černošice a Dobřichovice, největší nástup začal s rozvojem automobilismu.

Co je na řídké zástavbě špatného?
Řídká zástavba je ve svých důsledcích nákladná na dopravní a technickou infrastrukturu, což si lidé málo uvědomují. S tím se pojí často nízká až mizerná kvalita veřejných prostranství. Když v nějakém území žije málo lidí, tak většina cest a parků, nebo podle územního plánu spíš izolačních ploch zeleně, je ve špatném stavu, protože chybí peníze. Typickým příkladem v okolí Prahy je Jesenice. Obec nechala zastavět skoro celý katastr a má s tím velké problémy: chybí prostory pro děti ve školách, lidé mají problém dostat se ráno do Prahy...

Je možné sídelní kaši omezit? Řada lidí chce vlastní dům s velkou zahradou...
Podle mě však lze naplnit první touhu, aniž bychom podporovali sídelní kaši, jestliže se dobře plánuje. V některých obcích už si uvědomují, že pouhý zábor plochy bez dalšího plánování nepřináší nic dobrého.

V okolí Prahy jsou to např. Mnichovice, Louňovice či Svojetice. Ve Velkých Popovicích se zastupitelstvo dokonce usneslo, že další rozšiřování nechce. Starosta Dolních Břežan zase podporuje přednostní využití pozemků uvnitř obce. Zajímavá je i obec Zeleneč, kde funguje regulace ve prospěch kvalitních veřejných prostranství.

Základ je v tom, jak se dělají územní a regulační plány a studie, jak se o území uvažuje a jak se spravuje. Rozpínání sídelní kaše lze zamezit např. i zelenou hranicí z remízů a luk v rámci územního systému ekologické stability. Pole se přece jen zabírají snáz.

Často se mylně mluví o tom, že čím řidší zástavba, tím víc se v oblasti chrání životní prostředí. Řidší zástavba sice nabízí víc prostoru zahradám, ale zároveň v ní přestává fungovat veřejná doprava, rostou náklady na dopravní a technickou infrastrukturu, lidé tráví hodně času v autech a spotřebují víc paliva. Celkově jde o méně trvale udržitelný rozvoj než v kompaktní zástavbě.

Je řešením stavět výškové budovy?
Není, ale uvědomme si, že nejsou pouze paneláky a bloky činžovních domů. Mezi tradičním blokem, který známe třeba z pražských Vinohrad a vilovou zástavbou, existuje řada meziprostorů: činžovní vily, řadovky a jiné druhy zástavby, kdy docílíme hustoty 100 lidí na hektar. Ta umožňuje dostatek prostoru pro děti, hřiště i příjemné zahrady. Při dvouaž třípatrové zástavbě funguje pěší prostupnost, vznikají cíle, kam lze dojít pěšky a daří se místnímu drobnému podnikání. Takové území je dlouhodobě lépe udržitelné oproti území s 5-10 lidmi na hektar jako v okrajových částech, jež jsou 10-20krát řidší, než by měly být.

Lze na základě zmíněných dobrých příkladů vyvozovat, že se u nás trend řídnutí zástavby zbrzďuje?
Oproti prvotnímu nadšení a až bezstarostnosti v 90. letech, kdy se v ÚP ve velkém přebarvovaly pozemky na červeno, se uvažování mění, ale na fyzickou proměnu si ještě počkáme, protože volná území se zabírají dál. Asi před dvěma lety jsem četl statistiku, že se každou vteřinu zastaví 9 m2 volné půdy. Ta rychlost je zarážející. Postrádám u nás třeba analýzu nákladů, jež obce vynaloží na správu lokalit podle hustoty zastavění a hustoty obyvatel.

Salcburský institut pro územní plánování srovnával v 70. letech lokality s rodinnými domy a dvojdomy s lokalitami řadovek. V případě větší kumulace lidí se náklady obcí např. na odklízení sněhu či údržbu osvětlení ukázaly být poloviční.

Problémem okrajových lokalit je, že komunikace a další společná infrastruktura (o veřejných prostranstvích nemluvě) jsou ve špatném stavu. Obce mnohdy nemají kanalizaci či vodovod a musí na ně shánět finance. Ale to, co vybudujete, musíte i udržovat. A souvislost s počtem obyvatel tu je.

Viděl jsem, jak se v některých ÚP připravovaly lokality na výstavbu, kdy se vedle obce se stovkou obyvatel vyšrafovalo pole pro 500 domů. Jaký přínos to pro obec má? Jedině trable. Je vidět, že primárně jde o zisk z prodeje pozemků bez ohledu na náklady na správu obce.

Hovořili jsme zatím spíše o menších obcích, ale co mohou udělat města pro to, aby lidé neutíkali za jejich hranice?
Je zde úzká souvislost s podmínkami pro bydlení. Mnoho lidí, jež odchází na předměstí, je z měst. Zásadní je kvalita veřejných prostranství. Což zase souvisí s tím, nakolik je město aktivní v plánování. Jestli se o sebe samo stará a nečeká, až někdo přijde s projektem, k němuž se jen vyjádří. Musí mít vlastní strategii rozvoje a reagovat na soudobé problémy, ne k nim přispívat. Což je příklad Prahy, která tomuto negativnímu trendu hodně přispěla.

Co s tím?
Záleží na změně myšlení a priorit. Když si někdo uvědomí i negativa řídké zástavby, zváží, jak investuje veřejné peníze. Zda podpoří typ čtvrti, kde bude místo i na kulturní sál, hřistě apod., nebo nalije peníze do dlouhých ulic, na kanalizaci a vodovod v místech, kde téměř nikdo nebydlí.

Důležité je též zapojení veřejnosti do územního plánování. Ve zmíněných Velkých Popovicích jsme organizovali dílnu nápadů ve snaze získat ještě před zadáním ÚP nápady místních, co by se s obcí mělo dít. Pokud do procesu zapojíte obyvatele, budou schopni se za výsledek i bít.