Přejít na hlavní obsah

Pavel Hnilička: Vraťme si ulici

Vlivem průmyslové revoluce se města přelidnila opravdu dramatickým způsobem. „Přesvědčení, že město v tehdejší podobě s ulicemi a náměstími je špatné, silně zakořenilo. Důsledkem jsou v zásadě paneláky,“ říká architekt Pavel Hnilička.

Ilustrační obrázek aktuality

 

E15: Pro Prahu připravujete aktualizaci stavebních technických předpisů. Jak jste se k takové práci dostal?

Už dlouho jsme se spolu s dalšími kolegy pokoušeli politikům naznačit, že způsob, jakým se starají o urbanismus v Praze, je poněkud zaostávající za vyspělými zeměmi západní Evropy. A jedna z věcí, kterou jsme kritizovali, byly právě tyto předpisy. Já jsem křičel nejhlasitěji, takže asi proto.

E15: Nové předpisy by měly být součástí připravovaného metropolitního plánu Prahy? Ten myslím počítá s regulačními plány nebo územními studiemi, kde se dostane ke slovu urbanismus.

Aktualizované předpisy by měly být s metropolitním plánem více propojené. Koneckonců za první republiky fungovala v Praze Státní regulační komise, která dohlížela na to, aby všechny části města měly vlastní regulační plány. Komise vznikla v roce 1925 a za osm let její existence se vypracovaly regulační plány na celém území Prahy. Dnešní územní plán nedosahuje původních kvalit a neřeší veřejná prostranství.

E15: Takto vznikla třeba oceňovaná Ořechovka?

Ořechovka je z roku 1922–23. Její současná podoba vzešla z jedné z prvních soutěží, která byla vypsaná ministerstvem pro zadávání veřejných prací.

E15: Možná by nebylo špatné se k té praxi vrátit. Dnes existuje pouze jeden regulační plán a já si nevybavuji v Praze novou čtvrť nebo část, z níž by mohla být časem nová Ořechovka či Dejvice.

Státní regulační komise zadávala soutěže na jednotlivé části města. V zásadě rozdělila město na čtyři sektory. První soutěže začaly ve stejnou dobu jako soutěž na Letnou, ta však kvůli svému významu probíhala separátně. Regulační komise potom z nápadů architektů vycházela při tvorbě regulačních plánů. To je postup, který je opět ve vyspělých zemích běžný. Tady ne.

E15: Tady vlastně urbanismus nebyl téma…

Nebyl, ale mám pocit, že se přístup města díky primátoru Hudečkovi, metropolitnímu plánu, kanceláři veřejného prostoru a dalším akcím zlepšuje.

E15: U nás nahradil urbanistické plány územní plán, který je možná spíše právním podkladem pro to, zda je možné na jednotlivých pozemcích stavět a jakou funkci mají jednotlivé stavby mít. Větší ambice neměl. Proč?

Ke změně uvažování došlo v padesátých letech. Do té doby se vývoj města vždycky orientoval na ulice a náměstí. Už od dob Mezopotámie, tedy zhruba pět tisíc let nazpátek, se stavěly ve městech ulice a náměstí. Vlivem průmyslové revoluce se města přelidnila. Například Berlín se na přelomu 19. a 20. století během dvaceti let zdvojnásobil – z 1,8 milionu obyvatel se rozrostl na 3,6 milionu. Londýn také zažíval úplně enormní přírůstky obyvatel. Životní podmínky byly opravdu nesmírně špatné. Město jako takové bylo v té době vnímáno hrozně negativně. Bylo označováno za zlo. Města nebyla na tak enormní přírůstek lidí vůbec připravena. V bytech bydlelo naprosto nepřirozené množství lidí. Před sto lety žilo ve městech na celé planetě zhruba jen pět procent lidí. Odhaduje se, že dnes je to přes polovinu. V Evropě žije ve městech asi 75 procent lidí. Během deseti let může žít ve městech a na předměstích až 90 procent lidí.

E15: Průmyslová revoluce započala živelné rozrůstání měst?

Průmyslová revoluce vedla k tomu, že se hledaly cesty, jak město rozvolnit. Nejradikálnější postoj zastával Le Corbusier, Francouz, který prohlásil, že ulice je nepřítel města. Ve svém bláznivém projektu navrhl vymlátit centrum Paříže a vystavět tam vysoké věžáky v parku. Vlastně v té době se klasické město označilo za starý krám, který je potřeba vyhodit, a hledaly se nové, lepší formy, jak ve městech žít. Další fenomén přinesl rozvoj vědy a techniky. Inženýr vymyslel tu spalovací motor, tu letadlo a architekti byli přesvědčeni, že se i město dá vymyslet. Šli na to hrozně vědecky, jen zapomněli na člověka a jeho potřeby. Začaly se řešit problémy hygienické, což bylo potřeba, nicméně přesvědčení, že město v tehdejší podobě je špatné, silně zakořenilo. Důsledkem jsou v zásadě paneláky. Výstavba solitérních domů, které nemají vztah mezi sebou – to bych řekl, že je ta velká změna vnímání města, která nastala.

E15: Přelidněná centra ale vedla i ke vzniku zahradních měst, která jsou celkem povedená…

Ta ale byla ještě urbanisticky zvládnutá. Představa architektů zahradních měst je v podstatě ještě hodně klasická, stále používají ulici jako základní prvek. Kdežto Le Corbusier a další následovníci razili představu „domů v parku“. Stavba je solitér sama o sobě a cesty slouží k tomu, aby se k ní člověk nějak dostal. Idea, kterou měl Le Corbusier v roce 1922, se u nás naplno projevila o 50 let později. Sídliště rezignovala na veřejná prostranství a na vztahy k ostatním stavbám. To bych řekl, že je zásadně pochybená idea, která tu nikdy předtím nebyla, protože těch pět tisíc let se vždycky stavěly budovy tak, že dohromady něco spolu vytvářely. Domy „solitéry“ ale nemají žádnou uliční čáru. A když prostor nemá klasickou ulici, tak tam vlastně nemohou vzniknout žádné obchody a služby, veřejný prostor se jako by rozteče.

E15: To je zřejmě Achillova pata periferní zástavby a mrtvých satelitních městeček.

Ona vůbec městská struktura, tedy ta, kde jsou ulice a náměstí, pokrývá velmi malou část Prahy. A to právě z důvodu, že se zhruba od třicátých let a hlavně po druhé světové válce hodně uplatnila idea, že dům sám stojí ve volně plynoucím prostoru a domy přestávají spolu vytvářet ulice a náměstí. A když řeknu ulice, tak ta ulice může být i taková jako třeba Cukrovarnická na zmíněné Ořechovce. Je to ulice s šířkou 22 metrů, stojí v ní relativně drobné stavby a má stromořadí z nádherných platanů. Ulice nemusí být bulvárem s vysokými stromy. Výhodou klasických ulic je, že prostoru není moc, a dá se tedy lépe udržovat. Problémem na předměstích a na periferii je příliš mnoho zbytkových prostor, tedy různé nájezdy, podjezdy na silnici, takové divné meziprostory, o které se nikdo nestará. Uliční síť na periferii bývá často vedena tak, že tam vlastně je a není. Domy netvoří uliční čáru, prostory jsou rozbité, ošklivé a neudržované. Pokud by se definovaly a držely uliční a stavební čáry, vypadaly by jinak. V Německu nebo v Nizozemsku se už od šedesátých let vedla debata, že idea domu, který kašle na svoje okolí, je chybná. Razí zpátky teorii, že bychom se měli vrátit k ulicím a náměstím. Zní to jako banální věc, ale musíme si uvědomit, že u nás se tak nepostupuje.

E15: Mělo by to být tak, že developer dostane namalovanou ulici a náměstí a potom teprve by mohl stavět? Měl by dostat od města nalinkovanou uliční čáru?

Uliční čára má obrovskou trvanlivost, a to, že se na ni 50 let rezignovalo, má fatální důsledky. Když je dům dobře postavený, vydrží 50 nebo 100 let, ale jak se jednou natáhne uliční čára, vydrží 500 až 600 let. Když Karel IV. založil Nové Město pražské, v zásadě namaloval jenom uliční čáry, když to zjednoduším. A ony jsou tam dodneška. Kolik těch domů se přestavělo, vyměnilo, zbouralo a postavilo nových, ale ulice jsou vymezené a předpokládám, že ještě hodně dlouho budou. Stavba je součástí města a musí se tak chovat. Když člověk někam přijde a řekne si „tady je to nějaké divné a rozbité“, to je tím, že domy spolu nevytvářejí žádný celek. A ve výsledku tratí všichni, na tom nikdo nemůže vydělat. Každý sice má dům, jaký chce, ale celek je hrozný. Že je Ořechovka pěkná, je dáno tím, že na začátku byl dobrý plán, který vzešel ze soutěže.

Mohlo by Vás také zajímat

Ilustrační obrázek aktuality

Novou podobu Florence navrhnou architekti z UNIT, A69 a MARKO&PLACEMAKERS. Vítězný návrh na proměnu pražské čtvrti vzešel z mezinárodní soutěže

Ilustrační obrázek aktuality

Nová tvář Florence. Tři finální návrhy na proměnu pražské čtvrti odhalí výstava v CAMPu

Ilustrační obrázek aktuality

Praha připraví krajinářskou studii Trojmezí. V území mezi Hostivaří a Záběhlicemi se uvažuje o biotopu i komunitní zahradě

Všechny články